Držet hubu je někdy víc, než rozdávat rady a servírovat švédský stůl řešení

Kde najdeme v našem životě místo pro vypovídání se ze svých ran, činů hodných hříchů nebo radosti z nových ponožek pod stromečkem? Musíme do kostela, abychom cítili přijetí a nehodnocení našeho života velkýma jedničkama s hvězdičkou za úctyhodné chování nebo pětkama za životní rozhodování?

Někdy se stanou zvláštní momenty…najednou si uvědomíme v našem životě, že máme něco, aniž bychom kdykoliv před tím věděli, že to máme. Paradox je, že dost často to zjistíme nikoliv díky našemu uvědomění, ale díky nezáměrnému uvědomění si druhých lidí naproti nám. Co když se najednou setkávají dva životy tváří tvář v čisté přirozenosti a nahotě upřímnosti? Co když nám najednou z ničeho nic začnou lidé říkat o svých těžkých šrámech na duši? Možná začneme v takových chvílích projevovat souznění tím, že i my začneme mluvit o tom, jak i nás zklamala naše životní láska… dokonce ještě přihodíme do kotlíku a budeme chtít sdílet i následné uvědomení si nicotnosti našeho života a opuštění školy i práce. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly a i takové jednání může mít záměr krásného obrazu a to pomoci druhým. Ale co když místo toho všeho budeme jen mlčet a poslouchat? Žádný záměr, žádný strach, žádný komentář? Najednou vznikne něco, co neumí ani Fejsbůček, ani Messenger a dost často ani naše vlastní mámy… lidské bezpodmínečné přijetí a čistý zájem o druhého bez úmyslu na tom jakkoliv emočně či osobně zbohatnout. Dokáže ticho léčit? A když ano, tak proč jsou kancly psychologů nabitý a čekací doba na psychiatra je v ČR pomalu půl roku? Antidepresiva se stávají skoro stejně tak všedním chlebem, jako večerní zprávy o bouračkách, krádežích, vraždách nebo oblečcích pro psy z recyklovaných PET flašek…

Možná v životě natahujeme ruce po něčem tak jednoduchém, aniž bychom byli v závěru ochotni vůbec věřit tomu, že jen tak málo může stačit?

Když dostaneme pochvalu od šéfa… jsme šťastní. Když udělá plod naší společné lásky první krok… jsme šťastní. Když se stěhujeme za novými obzory… jsme možná šťastní, ale možná máme tiché očekávání. Když nás zklame nejlepší přítel… jsme nešťastní. Když nás opustí životní láska, už nemáme od života žádná další očekávání. Jak lze žít v životě bezpodmínečně šťastně? Je to vůbec možné, být nezávislý na okolnostech a mít nekonečnou víru v osobní přesvědčení, že když budu křičet, řvát a ubližovat sobě nebo druhým nic to nezlepší? Když přijmeme fakt, že rozum je jedna věc a emoce druhá…co tedy potřebujeme, když nás něco trápí? Co očekáváme od druhých? Chceme po druhých, aby nás pochopili, tedy aby nás možná trošku politovali a pohladili zevnitř? Chceme, aby někdo druhý raději převzal kontrolu nad naším životem a sázel jednu radu za druhou, protože mi samotní už jsme oddání fatalismu života a dobře se můžou mít beztak jen ti, co se prostě narodí s lepší výbavičkou?  Možná nám rodiče dali život, ale možná že obsah toho, jaký ten život je, už je jen naše svobodná vůle a intuice, které jsme v životě ochotni věřit. Možná nebudeme nikdy umět, žít bezpodmínečně šťastně každý, ale možná se můžeme každý učit, jak být nezávislý na okolí a milovat svůj život i životy ostatních. Fajn, ale co když žijeme světem obaleným do lásky dvou lidí …. Co když před našim protějškem tlačíme naše ideály o něm? Jestliže milovat znamená něco výjimečného, proč potřebujeme ve vztazích mít pocit, že potřebujeme prokazatelnou formu lásky. Proč si honíme body na tom, že za připravenou večeři při svíčkách očekáváme, že za týden jí udělá ten druhý taky…

Každý den koukáme na čas. Ověřujeme si kolik, čeho můžeme vůči čemu stihnout. Čas nám jasně určuje predikci toho, co bude anebo alespoň toho, co by mělo být. Ve své podstatě se dá čas brát jako jasný měřitel přítomnosti. Potřebujeme ho, abychom mohli potřebovat další a další potřeby a tak se to točí a točí, jak na kolotoči. Zvláštní je, že existuje naprosto evidentní moment znehodnocení potřebnosti času. Dětství. Magická fáze života, ve které ať chcete nebo nechcete, žijete teď a tady. Nejsou tam myšlenky o minulosti, o tom co jsme udělali a měli udělat jinak. Nejsou tam předpovědi a očekávání do budoucnosti, která nás napouští touhou. Je to ničím neředěná přítomnost okamžiků. Momenty zastavení u něčeho nového jejich důkladné prozkoumávání a žádné spěchání. To je přece tak ušlechtilá představa, že by jí naše duše bez pochyb ocenili. Dokážeme mít nezištný zájem a jednat teď a tady? Nebo todle všechno odchází s nástupem na první osmihodinovou směnu? Co tedy v životě chceme? Možná někdy chceme intenzivní dospělost se vším všady, za kterou máme někdy spíš intenzivně stresující barevná břemena v diáři, lentilky na spaní u nočního stolku a rozpuštění dětské nevinné přítomnosti, na kterou pak nadáváme, že nám jí práce nebo internety vzaly. Jestliže, ale teď něco zmizelo… tak ale přece muselo někdy i něco existovat…? Kdo? Co? Bere a dává?

osel

Dunbarovo číslo, tedy číslo hovořící o počtu stálých sociálních kontaktů v našem životě. Tohle východisko označuje, že v rámci našeho mozku jsme schopni udržovat 150 sociálně stabilních vztahů. Jak se sbližujeme s ostatními členy našeho druhu? Stojíme vůbec o životy ostatních nebo jsme naplno zaměstnáni sami sebou? Co když běžný průtok naší životní říčky vyruší přívalový déšť? Moment vyrušení. Nic těžkého, jdeme na autobus a na lavičce na nás začne mluvit nevidomý muž. Sedíš ve vlaku a naproti tobě dech beroucí krása ženskosti, oslovíš jí? Bojíme se vyrušení nebo ho dobrovolně vyhledáváme? Možná nakonec vyrušujeme sami sebe.

Za vznik myšlenek v tomhle textu díky všem z prvního dílu komunitní diskuse Večeře pro jeleny