Mrtvé duše

Po dnešní jízdě s babičkou v autě mě napadlo napsat svůj první článek do cyklu Eldy Shidiary na téma Mrtvé duše a očistec.

Jelikož je to můj první článek (možná spíše část deníčku), tak nadhodím malý úvod. Do 21 let jsem byla ateista/agnostik (dokonce jsem se vysmívala věřícím) a nevěřila jsem vlastně v nic, co jsem doopravdy nezažila nebo neviděla. Tudíž v nic, co by normálně žijící člověk neviděl kolem sebe. Jenže po zážitku na LSD se mi tak trochu otočil svět. Když mi nyní někdo vypráví “nadpřirozený” zážitek, pečlivě naslouchám a snažím se tento zážitek zakomponovat do mého “systému filozofie“ nebo zážitek nějakým způsobem srovnávat se zážitky svými. Dnes jsem těmito vyprávěními fascinovaná a důvěřuji jim. A pokud si nějaký matlal něco vymýšlí, tak ať.

Jak to začalo?

Zpět k duším. Ležela jsem si v létě, za rytmu hudby v poměrném klidu, na louce poblíž Orlíku, užívající si hvězdnou bláznivou oblohu. Při hlubším a hlubším pohledu do nekonečna vesmíru se mi začal měnit stav vědomí. Bylo to jako kdyby se nějakým zázračným způsobem otevírala “vědomá” bublina z vrchu směrem do stran (jako když se krtek hrabe z hlíny ven malýma pacičkama). Čím více se tahle pomyslná bublina otevírala, tím jsem více začala zpozorovávat, že se kolem mě začíná reálně hýbat tráva a někdo chodit. Začala jsem se bát, a proto jsem si sedla. No, nestačila jsem se divit. Všude kolem mě začalo chodit stovky černých siluet lidí, které procházely i mnou (byly cítit) a dokonce pohybovaly trávou. Totálně vyděšená jsem se zmohla jenom na to, doplazit se po kolenou jako mučedník, ubrečená, ufňukaná a naprosto bezmocná do stanu, kde mi ještě k tomu do rytmu hudby, hrající z venku, začala blikat čelovka. No s prominutím se divím, že jsem se z toho nepo.

Tak jsem nad tím pár měsíců přemýšlela a myslela jsem si, že to byla jedna z mých velmi živých halucinací. Jenže! O rok později jsem si seděla u ohníčku na festivalu a naproti mně stáli dva kluci. Jeden začal vyprávět, že jako malý viděl mrtvé duše. Jelikož mě to okamžitě zaujalo, tak jsem se ho zeptala, zda-li to jsou takové černé siluety lidí, on mi odpověděl, že ano, zeptala jsem se zda-li mi chtějí ublížit, on řekl, že ne a že mu duše jednou řekly, ať vrátí ve vesnici křížek z křižovatky, odkud ho někdo sundal. Rodina křížek vrátila a mrtvé duše zmizely. Prý se něco podobného stalo samotnému Jungovi. Zde je úryvek z knihy Carl Gustav Jung a gnóze:

Práce na této knížce byla provázena tajemnými událostmi a parapsychologickými úkazy. Několik Jungových dětí vidělo a vyciťovalo v jejich domě entity připomínající duchy, zatímco Jung sám vnímal všude kolem sebe zlověstnou atmosféru. Jedno z dětí mělo nábožensky zabarvený a poněkud hrozivý sen, v němž figuroval jak anděl, tak ďábel. Potom – to bylo v neděli odpoledne – se prudce rozezvučel zvonek u předních domovních dveří. Bylo vidět, jak se zvonek zběsile pohybuje, ale nikdo tam nebyl. Zdálo se, že dav „duchů“ naplnil místnost, ba celý dům, a v hale zamořené přízraky se nikdo nemohl ani normálně nadechnout. Jung vykřikl rozechvěným hlasem: „Proboha, co se to děje?“ Odpovědí bylo strašidelné sborové zvolání: „Vrátili jsme se z Jeruzaléma. Kde jsme nenalezli, co jsme hledali.“ Těmito slovy začíná pojednání, které má latinský název Septem sermones ad mortuos a německý podtitul: Sedm promluv k zemřelým. (Hoeller, 2006)

V tyto dny jsem přestala věřit, že šlo o ryze mé halucinace. Ještě v ten den u ohníčku jsem viděla v lese duše znovu. Opět to bylo znovu velmi strašidelné, bylo jich tentokrát ale pouhých 5.

Takže, co se teď stalo? Přestala jsem věřit, že jde o halucinace a začala jsem věřit, že po mně mrtvé duše něco chtějí a že pro ně mám vykonat nějaký spásný úkol jako klučina s křížkem a Jung, takže jsem začala strašit sama sebe. A to až tak, že jsem byla schopna sedět v bytě v klubíčku v psychóze, plné strachu, a sama duše úmyslně přivolávala, ať už to mám konečně za sebou.

Nebát se a dostat se z toho ven

Jenže očekávat, že duše přijdou a něco mi sdělí jednoduše nefungovalo, naopak, všechny ty situace s nimi ubližovaly hlavně mně. Až za dalších pár měsíců jsem se rozhodla, že pro ně nakreslím malý, přiložený obrázek (Do dnes nechápu, proč jsem to neudělala hned. Asi jsem ale čekala, že ony mi řeknou, co mám udělat, stejně jako jsem to slyšela z vyprávění). Už v průběhu malování se jedna duše mihla kolem, díkybohu malování bylo tak terapeutické a antistresové, že jsem ze sebe strach hned vymalovala. Obrázek jsem domalovala a ukázala ho přátelům. Ještě tu noc jsem šla spát a duše přišly. Nebyly ale strašidelné. Přišly ke mně, změnilo se mi bdění ve vědomé snění (nechápu jak?), duše se jakoby už ve “snu“, kdy jsem ho ale plně prožívala, dostaly pode mne a vyzdvihly mě do vzduchu (jako když frontman kapely skočí do davu lidí a ty ho nesou na rukách), jejich ruce se přeměnily v obří kvádr nějakého drahého kamene, který zajel do obřího, trochu temného, egyptského chrámu. Kámen se otočil a zdvihl i se mnou a já jsem jakoby “povstala“. Tím to skončilo. Dodnes, jsem díkybohu už žádný zážitek s dušemi neměla. Dalo by se říct, že zmizely.

Tenhle článek jsem chtěla napsat pro to, abyste se vy, kterým se stalo něco podobného a máte strach, nebáli. Duše vám nechtějí a myslím, že ani nemohou ublížit. Ublížíte si vy sami svým strachem.

Mrtvé duše

Co pro ně udělat dál?

Postupem času jsem se dozvěděla, že duše jsou zaseknuty v očistci (je to ale pouze mé zjištění!) a lze jim pomáhat, když jste ještě nepřišli o fyzické tělo. Dokonce jsem jednou měla sen z nevědomí, který se mi snažil naznačit, že mi duše neublíží. Nevědomí se je snažilo personifikovat. Přidělávalo jim tvar, výšku, stáří, ale i čepice, kabelky atd. Já sama ještě nemám sílu na to duším pomáhat, kdo by ale chtěl, určitě se za duše může pomodlit a dopřát jim klidný odchod do nebe. Přikládám jeden úryvek článku z internetu:

Prakticky tuto víru vyjadřuje modlitba za zemřelé, která byla samozřejmou součástí křesťanského života a liturgie od samého počátku. Římský mešní kánon ze 4. stol. již obsahuje přímluvy za zemřelé. A sv. Jan Zlatoústý píše: „Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby.“ Kdyby byli zesnulí buď v nebi, nebo v pekle, modlitba za ně by neměla žádný smysl. V nebi už by ji nepotřebovali a v pekle by jim nebyla nic platná. Jen duším „na cestě“ může pomoci. (Linka víry, 2014)

Chtěla jsem ještě dodat, že není úplně nenormální se s dušemi setkat. Poznala jsem pacienty, kteří vidí duše opravdu často a mé spolubydlící se zjevily, když si zakouřila mariuhanu. Může to být opravdu děsivé, proto zkušenost nepodceňujte. Opravdu se člověk (a jeho vlastní mozek) může ze strachu z této zkušenosti zamotat. Můžete tedy zkusit, nějakým kreativním způsobem dát o duších vědět světu, vypadá to, že jsou za to rády. Použijte co je vám nejblíže. Dá se napsat básnička, knížečka, modlitba, písnička, udělat rituál, taneček. Mně zafungovalo dvouhodinové kreslení a napsání tohoto článku. I u něj jsem se znovu klepala jako ratlík. Pak ale přišla úleva.

A samozřejmě, ničeho se neboj!

Kontakt

Kdybyste chtěli cokoliv přidat nebo sdílet vaše zážitky/poznámky, napiště komentář nebo mně na email elda@nicehoseneboj.cz

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.